Emont

Chci být krejčím V zemi, která není Malou chatku na předměstí akorát tak k žití Protože městský ruch nikdy nebyl pro mé uši A taky trochu proto, že ta představa se mi prostě líbí Vyrazit k městu obtěžkán svými nástroji Za brzkého zpěvu ptáků s klidem na duši Ve městě totiž, tam v zákoutí nejtajemnějším, jest můj krám Kde každičký den dělám, co mám Snad kromě okolníku, kdy chci poklonit se svému bohu Lidé mě ráno uctivě zdraví Však s radostí, nikoli nevraživostí "Mistře, dobré ráno mistře Emonte" Překrásná vůně mě zavádí k první zastávce a tou je pekařství U Zvídavé mnišky Kde, jak už to tak u starších lidí bývá, mě znají dlouho a tudíž dostávám to co obvykle Před krámem mě už netrpělivě vyčkává můj učeň Je to hodný hoch Takový, jaký by dívky nezranil Ne ze slušnosti, ale z přesvědčení Otevírám krám A kdybyste jej snad někdy chtěli najít, ptejte se místních, jelikož ti jediní vědí Vůně látek mě zasáhne nepřipraveného i po těch letech Vstoupím, na tváři úsměv Chci být krejčím Pro vůni látek, pro bodnutí jehly v mém prstu Chci být krejčím Pro ten úsměv, pro ten úsměv…

2015/2016

Ema

Rozdováděná duše je moje spása i prokletí Přepych byl dán geny a výchovou Jednoduše to, co Vy nikdy nepochopíte Plamen ještě hřeje, ale temnota je všude kolem Vskutku, přidělovat chudým není pro každého Stejně jako učit se přihlouplé písničky za pianem Ale jenom Vy si myslíte, že nám to všechno dali Vůně knih přináší klid, na rozdíl od lidí Chtěla bych být vším a ničím Alespoň dokud nepřijdu na něco lepšího Jako vytetovat si roztodivné barvy na kotníky Nebo plavat do čiré nicoty stále dál a dál Neustále běžím v kruzích Někdy nahoru a někdy zase dolů Zatímco Vy jste se ani nerozešli Stejně to nemá smysl, ale aspoň to vím Miluji Vás Jak bych mohla jinak? Mám rudé oči Dnes už nemůžu Tak zase zítra Vydřít si kousek štěstí

2018

Alaska

Tak se zase stmívá a zima ti v kostech praští A dobře víš, že oheň rozdělat nemůžeš Věčně odsouzená spoléhat na vydřené štěstí A na odříkání toho, že dál už to nesneseš Alasko, včera jsem tě viděl na konci jednoho ze svých nejpřízračnějších snů Říkala jsi něco o tom, že tě zapomenu, až se zítra ráno probudím Někdy se sám sebe ptám, kolik ti ještě zbývá dnů? Nevím, zůstaň tu se mnou navždy, myslím, že věřím Stopy ve sněhu jsou jedinou jistotou, ve kterou můžeš dnes večer doufat Odřená noha opět připomíná život, který se neptá, zda chceš spoutat Cítíš, že kořist se jenom tak nevzdá, když vítr ve vlasech naději vnesl Jsou jisté hranice, za nimiž proč tak nádherně ztrácí smysl Alasko, včera jsem tě viděl někde hluboko v lese na konci sama sebe Říkala jsi: "Neboj, všechno bude dobré, jenom mráz teď trošku zebe" Jen tu tak stojíš příšerně divně krásná, až jsem se na povrchu rozechvěl A protože mně to bylo líto, tak přiznám se rád Alasko, zastyděl Po týdnu ho konečně spatříš, utrpením nelze vykoupit poslední zkoušku Kámen, tesáky, krev, život a nakonec smrt a chvějící se jistota šrámů Tentokrát jsem to byla já a náhoda, právo života do posledního doušku Vracíš se obtěžkána smrtí, potravou, životem, vracíš se, vracíš se domů Alasko?

2015/2016