Emont
Chci být krejčím
V zemi, která není
Malou chatku na předměstí akorát tak k žití
Protože městský ruch nikdy nebyl pro mé uši
A taky trochu proto, že ta představa se mi prostě líbí
Vyrazit k městu obtěžkán svými nástroji
Za brzkého zpěvu ptáků s klidem na duši
Ve městě totiž, tam v zákoutí nejtajemnějším, jest můj krám
Kde každičký den dělám, co mám
Snad kromě okolníku, kdy chci poklonit se svému bohu
Lidé mě ráno uctivě zdraví
Však s radostí, nikoli nevraživostí
"Mistře, dobré ráno mistře Emonte"
Překrásná vůně mě zavádí k první zastávce a tou je pekařství U Zvídavé mnišky
Kde, jak už to tak u starších lidí bývá, mě znají dlouho a tudíž dostávám to co obvykle
Před krámem mě už netrpělivě vyčkává můj učeň
Je to hodný hoch
Takový, jaký by dívky nezranil
Ne ze slušnosti, ale z přesvědčení
Otevírám krám
A kdybyste jej snad někdy chtěli najít, ptejte se místních, jelikož ti jediní vědí
Vůně látek mě zasáhne nepřipraveného i po těch letech
Vstoupím, na tváři úsměv
Chci být krejčím
Pro vůni látek, pro bodnutí jehly v mém prstu
Chci být krejčím
Pro ten úsměv, pro ten úsměv…
2015/2016
Ema
Rozdováděná duše je moje spása i prokletí
Přepych byl dán geny a výchovou
Jednoduše to, co Vy nikdy nepochopíte
Plamen ještě hřeje, ale temnota je všude kolem
Vskutku, přidělovat chudým není pro každého
Stejně jako učit se přihlouplé písničky za pianem
Ale jenom Vy si myslíte, že nám to všechno dali
Vůně knih přináší klid, na rozdíl od lidí
Chtěla bych být vším a ničím
Alespoň dokud nepřijdu na něco lepšího
Jako vytetovat si roztodivné barvy na kotníky
Nebo plavat do čiré nicoty stále dál a dál
Neustále běžím v kruzích
Někdy nahoru a někdy zase dolů
Zatímco Vy jste se ani nerozešli
Stejně to nemá smysl, ale aspoň to vím
Miluji Vás
Jak bych mohla jinak?
Mám rudé oči
Dnes už nemůžu
Tak zase zítra
Vydřít si kousek štěstí
2018
Alaska
Tak se zase stmívá a zima ti v kostech praští
A dobře víš, že oheň rozdělat nemůžeš
Věčně odsouzená spoléhat na vydřené štěstí
A na odříkání toho, že dál už to nesneseš
Alasko, včera jsem tě viděl na konci jednoho ze svých nejpřízračnějších snů
Říkala jsi něco o tom, že tě zapomenu, až se zítra ráno probudím
Někdy se sám sebe ptám, kolik ti ještě zbývá dnů?
Nevím, zůstaň tu se mnou navždy, myslím, že věřím
Stopy ve sněhu jsou jedinou jistotou, ve kterou můžeš dnes večer doufat
Odřená noha opět připomíná život, který se neptá, zda chceš spoutat
Cítíš, že kořist se jenom tak nevzdá, když vítr ve vlasech naději vnesl
Jsou jisté hranice, za nimiž proč tak nádherně ztrácí smysl
Alasko, včera jsem tě viděl někde hluboko v lese na konci sama sebe
Říkala jsi: "Neboj, všechno bude dobré, jenom mráz teď trošku zebe"
Jen tu tak stojíš příšerně divně krásná, až jsem se na povrchu rozechvěl
A protože mně to bylo líto, tak přiznám se rád Alasko, zastyděl
Po týdnu ho konečně spatříš, utrpením nelze vykoupit poslední zkoušku
Kámen, tesáky, krev, život a nakonec smrt a chvějící se jistota šrámů
Tentokrát jsem to byla já a náhoda, právo života do posledního doušku
Vracíš se obtěžkána smrtí, potravou, životem, vracíš se, vracíš se domů
Alasko?
2015/2016
